To se tak někdy stane. Znáte to? Plánujete si týden, měsíc, půl roku dopředu…

A najednou přijde rána z čistého nebe.  A všechno je úplně jinak…

Ale všechno popořádku.

Začátkem března 2019 jsem začala mít problémy s očima. Takový ten pocit suchých očí, občas mě tlačily a tak jsem se rozhodla navštívit očního lékaře.

„Začínající zánět spojivek“, byl verdikt lékařky.

„Je to infekční. Musíte mít svůj ručník. Nesmíte do bazénu. Je to přenosné. Na kontrolu za 14 dní.“

„No tak to je super“, pomyslela jsem si. Za týden odjíždím s vnoučaty na prodloužený víkend. Tohle jestli se dozví moje skoro snacha, tak je nikam nepustí.   

Kapky jsem poctivě dokapala, ale moje oči jsou stále stejné.  Po další návštěvě mám za sebou výtěr obou očí a verdikt – Stafylokok. Opět kapky do očí. Tentokrát už musím i na ORL. Pokud je prý Stafylokok v očích, bude i v krku a uších.

Jako vzorná pacientka, navštěvuji ORL. Lékařka se na mě s podivem podívá a říká:

„Vy si myslíte, že jste nemocná?“

„Vůbec ne. Ale myslí si to moje oční lékařka.“ Samozřejmě výsledky jsou negativní.

A tak jdu opět k očnímu lékaři. Nepřála bych Vám vidět ty protočené panenky sestry a lékařky. Jenomže mě ty oči stále drhnou a co víc, začínám mít pocit, že vidím čím dál hůř.

Tentokrát přišla lékařka s novým verdiktem.

„Nejste už nejmladší. Potřebujete brýle na dálku“.

Říkám: „Paní doktorko, to se mi nezdá. Na dálku vidím dobře, ale nevidím půlku té čtecí tabulky. Vidím jenom pravou část té tabulky.“

„No, to je divné.“, říká.

„Uděláme  podrobné vyšetření a uvidíme.“

A další verdikt byl – skvrny na sklivci. A opět kapky do očí.

A tak opět kapu kapky do očí, přešlo dalších 14 dní a já vidím čím dál hůř.

29. 5. 2019 mám štěstí. V oční ordinaci je jiná lékařka. A já už čtecí tabulku nevidím vůbec.

Posílá mě opět na ultrazvuk a já zde slyším z úst mladého lékaře:

„Víte paní Čančarová, skvrny na sklivci sice máte. To má v dnešní době každý druhý, ale to co vy popisujete, to bude něco jiného. Problém bude mezi okem a mozkem. Dává mi do ruky doporučení a říká: „Je potřeba udělat CT hlavy.“

CT   hlavy mi udělali na Bulovce. A já čekala dlouhých 5 hodin na další verdikt. Absolutně nepřipravena na tu větu, kterou mi oznámila velmi příjemná, mladá lékařka.

„Je tam nález,“ říká.

„Jaký nález?“ říkám.

„No, je tam nález. Přesně to říct nemůžu, k tomu bude potřeba ještě magnetická rezonance a další vyšetření, ale každopádně je tam něco, nádor, výduť…“

To je všechno, co si pamatuju z toho rozhovoru. Jen vím, že sedím, koukám z okna, které je otevřeno za jejími zády, svítí tam sluníčko, je půl sedmé večer. A já nejsem schopna říct ani slovo.

„Ptejte se na všechno  co chcete vědět, ráda Vám všechny otázky zodpovím,“ říká.

„A na co se mám ptát, když stejně nic nevíte,“ odpovídám už se slzami v očích.

Krčí rameny. „No to máte pravdu. Můžeme se bavit jen teoreticky, víc až po magnetické rezonanci a ostatních vyšetřeních.“

Loučím se, beru papír a vycházím z ordinaci. Ubrečená a úplně v transu jdu přímo na toaletu a tam se v křeči hroutím na záchodovou mísu.

„Co budu dělat? Já mám nádor v hlavě!!!