Vítejte v blogu Jany Čančarové

Najdete zde mé životní události, cíle, zkušenosti a rady.

Posts from category "Životní události"

POKORA - VDĚČNOST

Ve svých zápiscích, které jsem si psala v průběhu rekonvalescence po operaci nádoru na hypofýze jsem našla tyto řádky, které jsem si napsala v září , 2 měsíce po operaci:

 

Pokora – Vděčnost. To jsou  ta slova, která mi zní od rána v uších.

Mám za sebou operaci mozku – odstranění nádoru na hypofýze, který utlačoval oční nerv a já přestávala vidět.

 Před operací jsem prosila Boha, Univerzum, Anděle, abych operaci přežila a vrátil se mi zrak. A byla jsem vděčná, že jsem se po operaci probudila. Zrak se mi vrátil na 80%. Cítila jsem vděk a pokoru.

Dnes, jsou to skoro dva měsíce od operace a já mám psychiku na pochodu.

Lékařka mi řekla, že mám zmenšit ranní  dávku léku, který beru na  polovinu.

Udělala jsem to v pondělí. Dnes je středa a já to nedávám. Pravděpodobně mi nádor porušil ovládání tvorby moči – nevím jak to správně napsat. Prostě se mi tvoří víc moči, víc vody z těla odejde než vypiju. Mám pocit žízně a moc piju. V pondělí to ještě šlo, ale dnes už mám vypité 3 litry.

Zítra se vrátím ke své obvyklé dávce, vezmu si opět půl prášku a budu v klidu.

Po operaci jsem jedla spousty prášků, na tlak, na žaludek, kortikoidy na otok mozku a byla jsem vděčná – pokorná.

Teď beru jeden jediný prášek a nelíbí se mi to.

Bože, prosím, odpusť mi. Odpusť mi moji nevděčnost. Vím, že jsi pro mě udělal mnoho. Vím, že jsi mi dal ještě jednu šanci, zůstat tady na tom světě. Dal jsi mi možnost, pobýt tady ještě s mými nejbližšími. A za to Ti patří velký dík.

 

 

Dnes je to 7 měsíců po operaci. Ranní dávku léku již neberu. Už mi zbývá jen ta večerní.

A já jsem šťastná, vděčná a pokorná. Chtělo to jen počkat pár měsíců.

Ještě bych se měla naučit být trpělivá.

To jsem si dala jako výzvu pro rok 2020.

Přežila jsem svoji smrt

„Haló, paní Čančarová, vraťte se nám! Neopouštějte nás!“

Slyším z dálky. A zase: „Slyšíte mě? No tak, vraťte se!“

„Má tlak 60/40. No tak ženská, probuďte se,“ křičí sestra.

„Hurá, je zpátky. No sláva,“ usmívá se na mě  sestřička a já ji pomalu začínám vnímat.

Je čtvrtek , 3 hodiny ráno. A já se pomalu probouzím z  bezvědomí.

 

Mám za sebou úspěšnou operaci odstranění nádoru na hypofýze. Operace trvala 3,5 hodiny a nebyla vůbec jednoduchá. Nádor byl obtočený kolem všeho,  co tam tudy vede.

 Magnetická rezonance potvrdila, že nádor byl odstraněn celý. Teď ještě jak dopadne histologie. Všichni mě ale uklidňují, že tento druh nádoru a  v tomto místě hlavy  je  téměř vždy nezhoubný. Týden si tady poležím a pak ještě pár dní na Karláku a budu doma.

„Byla to hodinářská práce. Představte si čtyř milimetrovou díru v hlavě, a tou jsem musel ten váš nádor milimetr po milimetru vytahat. Kdybych Vám tu díru mohl zalepit vteřinovým lepidlem, spalo by se mi líp,“ říká doktor.

Jenže takhle jednoduché to nebylo. V nemocnicích jsem si poležela přesně 5 týdnů, 35 dlouhých   dnů.

„Všechno je v pořádku, zítra Vás převezeme na Karlák, abychom věděli, jestli je všechno v pořádku, jak to vypadá s minerály a hormony, zda štítná žláza pracuje atd.“, říká ošetřující lékař.

Je středa, dvě hodiny ráno, sedmý den po operaci. Probouzí mě bolest hlavy.

Co teď? Asi bych si měla jít raději pro prášek, než se stane ta bolest nesnesitelná. Vstávám z postele a už vím, že je zle. Na nose mám kapku a druhou. Bože ne.

„Bohužel paní Čančarová. Prostě někdy se to stane, po takto náročné operaci, povolí zátka v hlavě.  Ty kapky jsou mozkomíšní mok.“

Jako bych to nevěděla. Co teď?

„Obávám se, že budete muset opět na sál“.

Během středečního dopoledne už mok nekapal, ale tekl z nosu, do krku. Prý se tvoří půl litr za den, ale já měla pocit, že to jsou hektolitry. Jestli jsem si myslela, že vím, co to je bolest hlavy, tak jsem se velmi mýlila.

Musela jsem podstoupit drenáž mozkomíšního moku. Taky fajn věc. Při té jsem zjistila, že všem ostatním lidem úbytek 200 ml moku nic neudělá, ale já při úbytku 140 ml se na posteli ani nehnu, natož abych se posadila.

Představte si, že mozek plave v mozkomíšním moku a ten Vám uniká. A najednou je mozek na suchu a v té hlavě se vám převaluje  z  jedné strany na druhou.

Bylo mi fakt zle. Měla jsem před sebou dva dny čekání. Termín druhé operace byl stanoven až na pátek v půl osmé ráno.

Ve středu odpoledne za mnou přišli kolegové z práce. Já měla mozek jako v oparu, pomalu jsem ani nevnímala, co mi říkají. Přišel večer, mok mi tekl z nosu, odkapával drenáží  a  já pomalu usínala.

Nevím , co by se stalo, kdyby moje spolu ležící pacientka nešla ve tři hodiny na toaletu. Probraly mě skřípající dveře a já jen šeptla potichu: „ Je mi zle“,  a v poslední chvíli zmáčkla tlačítko na přivolání sestry.

Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli uvidím v dálce světlo, nebo tunel, tak jak to popisují někteří lidé, kteří se již ocitli na té druhé straně.

Pane Bože, prosím,  ještě mě tady  chvilku nech…

A víc si nepamatuji.

Jak to všechno začalo...

To se tak někdy stane. Znáte to? Plánujete si týden, měsíc, půl roku dopředu…

A najednou přijde rána z čistého nebe.  A všechno je úplně jinak…

Ale všechno popořádku.

Začátkem března 2019 jsem začala mít problémy s očima. Takový ten pocit suchých očí, občas mě tlačily a tak jsem se rozhodla navštívit očního lékaře.

„Začínající zánět spojivek“, byl verdikt lékařky.

„Je to infekční. Musíte mít svůj ručník. Nesmíte do bazénu. Je to přenosné. Na kontrolu za 14 dní.“

„No tak to je super“, pomyslela jsem si. Za týden odjíždím s vnoučaty na prodloužený víkend. Tohle jestli se dozví moje skoro snacha, tak je nikam nepustí.   

Kapky jsem poctivě dokapala, ale moje oči jsou stále stejné.  Po další návštěvě mám za sebou výtěr obou očí a verdikt – Stafylokok. Opět kapky do očí. Tentokrát už musím i na ORL. Pokud je prý Stafylokok v očích, bude i v krku a uších.

Jako vzorná pacientka, navštěvuji ORL. Lékařka se na mě s podivem podívá a říká:

„Vy si myslíte, že jste nemocná?“

„Vůbec ne. Ale myslí si to moje oční lékařka.“ Samozřejmě výsledky jsou negativní.

A tak jdu opět k očnímu lékaři. Nepřála bych Vám vidět ty protočené panenky sestry a lékařky. Jenomže mě ty oči stále drhnou a co víc, začínám mít pocit, že vidím čím dál hůř.

Tentokrát přišla lékařka s novým verdiktem.

„Nejste už nejmladší. Potřebujete brýle na dálku“.

Říkám: „Paní doktorko, to se mi nezdá. Na dálku vidím dobře, ale nevidím půlku té čtecí tabulky. Vidím jenom pravou část té tabulky.“

„No, to je divné.“, říká.

„Uděláme  podrobné vyšetření a uvidíme.“

A další verdikt byl – skvrny na sklivci. A opět kapky do očí.

A tak opět kapu kapky do očí, přešlo dalších 14 dní a já vidím čím dál hůř.

29. 5. 2019 mám štěstí. V oční ordinaci je jiná lékařka. A já už čtecí tabulku nevidím vůbec.

Posílá mě opět na ultrazvuk a já zde slyším z úst mladého lékaře:

„Víte paní Čančarová, skvrny na sklivci sice máte. To má v dnešní době každý druhý, ale to co vy popisujete, to bude něco jiného. Problém bude mezi okem a mozkem. Dává mi do ruky doporučení a říká: „Je potřeba udělat CT hlavy.“

CT   hlavy mi udělali na Bulovce. A já čekala dlouhých 5 hodin na další verdikt. Absolutně nepřipravena na tu větu, kterou mi oznámila velmi příjemná, mladá lékařka.

„Je tam nález,“ říká.

„Jaký nález?“ říkám.

„No, je tam nález. Přesně to říct nemůžu, k tomu bude potřeba ještě magnetická rezonance a další vyšetření, ale každopádně je tam něco, nádor, výduť…“

To je všechno, co si pamatuju z toho rozhovoru. Jen vím, že sedím, koukám z okna, které je otevřeno za jejími zády, svítí tam sluníčko, je půl sedmé večer. A já nejsem schopna říct ani slovo.

„Ptejte se na všechno  co chcete vědět, ráda Vám všechny otázky zodpovím,“ říká.

„A na co se mám ptát, když stejně nic nevíte,“ odpovídám už se slzami v očích.

Krčí rameny. „No to máte pravdu. Můžeme se bavit jen teoreticky, víc až po magnetické rezonanci a ostatních vyšetřeních.“

Loučím se, beru papír a vycházím z ordinaci. Ubrečená a úplně v transu jdu přímo na toaletu a tam se v křeči hroutím na záchodovou mísu.

„Co budu dělat? Já mám nádor v hlavě!!!

Tento web využívá k poskytování služeb cookies. Používáním tohoto webu udělujete souhlas s využitím cookies.
Ok Nesouhlasím